Člověk, který hledá cestu ze svých psychických útrap a vztahových peripetií, se přirozeně ptá, na koho se obrátit. A tedy mimo jiné i jakou z mnoha psychoterapeutických metod zvolit. Dobrá terapie, ať psychoanalytická, nebo jakákoliv jiná, by měla nepochybně držet krok s dobou, být vědecky sebekritická, rychlá a efektivní, jak jen léčba lidské mysli a duše může být, sedět každému jednotlivému pacientovi na míru a zůstávat flexibilní. Současně se má ale držet jistých pravidel, která prostor terapie chrání například před vznikem chaotického vztahového a emočního propletence (když terapeut začíná být příliš osobní, když do původně individuální terapie zve členy pacientovy rodiny a podobně).

V ideálním světě by se člověk hledající pomoc neměl obtěžovat s vybíráním směru terapie. Mělo by být na terapeutech, aby si buď dokázali k dotyčnému najít adekvátní přístup, nebo aby jej nasměrovali jinam, když zjistí, že mu zřejmě nebudou schopní porozumět nebo akceptovat jeho nároky. Ne vždy to takto funguje. Pacient pak neúspěšně projde jednou terapií, druhou terapií, až nakonec buďto narazí na terapeuta, který mu porozumí a vytvoří nutné podmínky pro účinnout terapii, nebo - a to možná velmi často - pacient nakonec na další hledání rezignuje.

Pokud tedy nechcete spoléhat na to, že první psycholog, na kterého narazíte, vás dobře nasměruje, může pro vás být užitečné seznámit se se základními charakteristikami jednotlivých směrů. Na tomto místě něco málo řeknu o směru psychoanalytickém, pro představu o ostatních hlavních směrech vás můžu odkázat na tento text (v angličině).

Kdy se tedy rozhodnout právě pro psychoanalytickou terapii a jaké jsou její přednosti? Osobně psychoanalýzu (a psychoanalytickou terapii) považuji za nejucelenější a nejpropracovanější systém porozumění psychologii člověka a současně léčby psychických poruch. Z toho plyne i potenciál pomáhat nejširšímu spektru lidí. Nabízí různorodé nástroje (vytvořené různými „proudy” v rámci psychoanalýzy), které terapeutovi poskytují velkou flexibilitu. Asi proto se v západním světě výrazná většina terapeutů hlásí k některé ze škol psychoanalytické terapie nebo jsou přímo psychoanalytiky. Naproti tomu v naší zemi byla psychoanalýza za totality jakožto „buržoázní pavěda“ oficiálně zakázaná, její místo tudíž zaujaly směry, které používají teorii psychoanalýzy, odvolávají se na Freuda a další autory psychoanalýzy, ale svou odvozenost od psychoanalýzy přiznávají jen neochotně. Často je najdete pod hlavičkou „psychodynamické terapie“. Po revoluci bylo jméno psychoanalýzy v povědomí psychologické veřejnosti už natolik vybledlé a zatížené předsudky, že noví adepti psychoterapie proudili spíše k pro ně moderněji znějícím Gestalt, rogeriánským, systemickým a dalším přístupům. Rozepisuji se o tom proto, že i tato specificky česká realita má přirozeně dopad na rozhodování, ke komu jít. Je pravděpodobné, že mnoho kvalitních terapeutů provozuje jinou terapii než psychoanalytickou, a že při omezeném výběru psychoanalytiků je možná často rozumější jít k někomu, koho vám někdo doporučil, kdo je dostupný vzdáleností a cenou, a kdo vám vyhovuje lidsky, než bazírovat na teoretickém zázemí zvoleného terapeuta.

Dodal bych, že podle mého soudu psychoanalytická terapie nejvíce ze všech směrů staví na porozumění individuálním zvláštnostem každého jednotlivého člověka – jeho charakteru a temperamentu, jeho síti vztahů, osobní historii a zkušenostem, ale také jeho biologické a pudové podstatě, tedy na co nejkomplexnějším porozumění jeho individualitě. Samozřejmě je tato vlastnost psychoanalytické terapie dána i tím, že jiné směry netrvají na tak časté a dlouhé terapii, nemají tedy tolik prostoru důkladně poznat dotyčného člověka. Roli hrají ale i její specifické rysy, například ten, že psychoanalýza, přestože intenzivně pracuje s děním "tady a teď", vychází současně z velmi důkladné znalosti pacientovy historie. Psychoanalytická terapie, jak jsem zmínil, obvykle trvá dlouho (i řadu let) a je vůbec poměrně časově náročná - terapeutických sezení bývá i několik do týdne. Má to svůj důvod. Výzkumy ukazují, že ve chvíli, kdy psychoanalytická terapie trvá rok a půl, je statisticky významně efektivnější než kterýkoliv jiný terapeutický směr (viz např. Shedler, 2010).

(Text jsem původně publikovat v Psychoanalýze Dnes. Toto je jeho zkrácená a upravená verze.)